Byt se nachází nedaleko Lužánek, kde jistě budu jednou běhat (až překonám svoji krizi). Do centra to je co by kamenem dohodil, v blízkosti je až moc supermarketů a hypermarketů. Tramvají a busem jsem u školy do 20 minut. Bydlíme v 6. patře, takže kolem oken nám lítají holubi a máme "krásný" výhled do vnitrobloku.
Po převzetí bytu od majitele, kterého jsem na schodech téměř nestíhala, jak byl hbitý, jsem zůstala v našem novém domově zcela sama. Zdržela jsem se tu, protože jsem druhý den měla zápis ve škole. Takže jsem vyrazila na nákup pár základních věcí do nedalekého OC. Po návratu, obtěžkána taškami a vylezení do nejvyššího patra domu, jsem stála u našich dveří.
Dveře, ty budou pro mě v Brně nepřekonatelná překážka ve všech ohledech... Dostat se do bytu byla další mission impossible, šíleně dlouho jsem se snažila vchodové dveře otevřít, ale marně... Připadala jsem si dost bezmocně, sama v cizím městě před nedobytnými dveřmi... Po telefonickém návodu, jak otevřít dveře s novým těsněním, jsem na tom byla stále stejně :-( Takže jsem vyrazila k cizím dveřím s naivní představou, že objevím spasitele. A objevila. Jmenuje se Jirka a bydlí pod námi, taky nováček a taky mu ty dveře nešly moc otevřít, ale nakonec se to povedlo. Zbytek dne jsem strávila úklidem, protože jsem už nechtěla zvonit na sousedy, aby mi otevřeli moje dveře :-)
Zápis proběhl bez problémů, skamarádila jsem se s kolegou V, který zde již studoval, takže jsem z něj vymámila pár organizačních a provozních informací o škole. Cesta na nádraží zdlouhavá ale v pohodě. Na nádraží jsem kupodivu našla rychle správné nástupiště a vypadala jsem asi dost sebejistě, když se mě nějaký kluk ptal, zda to pojede do Prahy. Cesta vlakem nekonečná, chtěla jsem telefonovat s L, ale po většinu cesty nebyl signál, takže mi nezbývalo než pozorovat okolí (včetně spolucestujících).
Minimálně rok budu litovat, že jsme nezahrnuli do požadavků existenci výtahu! :-)
U Kučerových mám vždycky pocit, že když jdu na Sněžku, tak se zadýchám míň.
139 schodů = nekonečně mnoho schodů
